Honza Novák vyšel ze sázkové kanceláře FORTUNA na ulici a zlostně za sebou přibouchl dveře: “Zase mi nevyšlo ani jedno číslo!”. Celé ty tři měsíce poté, co složil zkoušku v zednickém učilišti, sázel každý týden čísla do Sportky a dosud nevyhrál ani korunu. V učilišti ho po celé dva roky přezývali Hloupý Honza, i když se snažil a dost uměl, a to jen proto, že hned před první vyučovací hodinou sedl na lep jednomu vtipálkovi, který řekl, že mu učitel vzkazuje, aby zašel za ním do kabinetu a přinesl vágrys, že se budou o něm učit. Honza, který nevěděl, že vágrys je hovorové označení mezi zedníky pro čáru, kterou se vyznačuje výška na stěně při vyměřování vodní vahou, měl tuto historku od té doby od spolužáků stále připomínanou.

“A to mi říkali - hloupý! A na hloupého se prý štěstí chytá! Asi i ta přísloví lžou!” myslil si Honza a mířil pomalu domů. Přemýšlel, co řekne, až se ho matka zeptá, zda už si sehnal práci, aby nemusel být jen na nezaměstnanecké podpoře.

Jak tak míjel mezeru mezi dvěma činžovními domy, kde stály popelnice, uviděl jednoho bezdomovce, který si je prohlížel, zda do některé z nich někdo nevyhodil zbytky jídla.

“Zase nic!” láteřil starý bezdomovec. “Co všechno jsem našel jako důchodce před sametovou revolucí v popelnicích! Dokonce i jablkový koláč! Ale dnes nemá nikdo na vyhazování a lidi šetří na všem - na jídle, na topení, na vodě.” naříkal. Honzovi se staříka zželelo. Viděl v něm smolaře, jakým se cítil být sám! Vzpomněl si, že mu máma dala do tašky svačinu myslíc, že mu vyhládne když bude po městě obíhat kanceláře náborových firem, pracovní úřad a stavební podniky sháněje zaměstnání. “Tu máte, dědo! Já beztoho budu za chvilku doma a poledne s obědem je tu co nevidět.” Poté mu podal svoji svačinu.

Děda Honzovi poděkoval a oba si sedli na blízkou lavičku. Starý bezdomovec ukusoval z krajíce chleba se salámem a mezi sousty Honzovi povídá: “Jseš dobrej chlap. Zatím mi nikdo nic nedal. To víš, dnes nikdo na žebráky a chudáky není zvědavej. Zkoušel jsem žebrat, ale nikdo si mě ani nevšiml. Jak já se ti jenom odměním? Ale jo, počkej!”. Bezdomovec se začal přehrabovat v roztrhaném sportovním batohu, který měl u nohou. Za okamžik z něho vytáhl malý kapesní elektronický diář.

“Poslouchej mladej. Toto si vem. Já na moderní věci nejsem Vždyť já ani pořádně nevím, jak to otevřít a zapnout. To mi dal jeden, co se mnou spával z jara pod mostem. Hrozně chytrej kluk. Nějakej inženýr, vědeckej kandidát z výzkumáku. Tam prý tuhle věcičku vymyslel a udělal. Ale oni ho nebrali vážně. Pak se dal na drogy. Jednou si jich vzal příliš moc a umřel. Řekl mi, že tahle věc umí každému splnit tři přání. Ale jen tři! Ne víc. Pak už je z ní zase jen obyčejný elektronický diář. Já to nezkoušel, protože tyhle elektronický věci jsou pro mladý a ne pro nás starý, co neumíme mačkat všelijaký klávesy a vypínače. Ale jedno ti povím. On cosi říkal, že nejde o to, jen si něco přát. Musíš si to přání umět perfektně sestavit. Jinak jsou s tím potíže. Prý je to jeho první fungující mašinka a na ní se mu nepodařilo ještě odstranit “andyzajrebl sajd efekts”, či tak nějak. Víš, on totiž někdy mluvil až moc odborně!”

Stařík dojedl. S Honzou se rozloučil a namířil si to přes louku k vedlejším panelákům, kde také byl velký přístřešek pro popelnice.

Honza na lavičce osaměl.

Tomu dědovi už stářím straší v hlavě. Jaképak potíže s komplikovaným vymýšlením. On má přece své perfektní přání vymyšleno už dávno!

Stisknutím pera na přední straně otevřel elektronický diář. Displej na horním víku, tlačítka na spodní části, jako viděl u kamarádů, kterým movitější rodiče koupili takové diáře od firem CASIO nebo SHARP. Nic zvláštního! Zmáčkl tlačítko ON. Na displeji se rozsvítilo MENU:

1- English         4 - Espaňol

2 - Deutsch      5 - Česky

3 - Français      6 - Italiano

Bez váháni stlačil klávesu s číslicí pět.

“Dobrý den! Hlásí se Váš osobní kouzelný elektronický diář. Napište na klávesnici svoje jméno a příjmení a zadejte prosím svoje přístupové heslo, které musí mít délku alespoň šest znaků!”

Honza neváhal. Napsal Jan Novák a heslo BRAMBORA, protože ho v té chvíli nic lepšího nenapadlo. Stiskl ENTER.

“Milý příteli Jene, máš možnost projevit tři přání. Přání můžeš říci nahlas do mikrofonu, zabudovaného v horním víku tohoto kouzelného diáře. Po vyslovení přání můžeš diář vypnout.”

Honza neváhal: “ Chci dostat milión korun!” řekl pomalu, zřetelně a hlasitě do mikrofonu. Pak stiskl tlačítko OFF a sklapl víko.

Ještě se nestačil ani pořádně rozhlédnout, když uslyšel i uviděl přijíždějící auto městské policie. Auto zastavilo přímo u něj. Vystoupili z něho dva policisté. “Váš občanský průkaz, prosím , pane!” řekl ten starší. Když mu ho Honza ukázal, policista si ho prohlédl a vrátil průkaz se slovy: “Co tady děláte! Nedávno totiž zdejší občané hlásili několik vykradených bytů v tomto okrsku právě během dopoledne, když je většina lidí v zaměstnání!”. Vyslechl si Honzovu odpověď, otočil se a chtěl odejít, když ho ten druhý zadržel, a oslovil Honzu: “Okamžik, prosím! Dal byste mi ten průkaz ještě jednou?” Pak se s ním naklonil do služebního auta a přehraboval se v nějakých papírech. “ No prosím, mě se to jméno zdálo být povědomé! Je to tady ten fax, který přišel na stanici těsně před tím, než jsme vyjížděli. Tys ho ani nestačil přečíst.” řekl kolegovi, a k Honzovi pravil: “Vy jste hledán v souvislosti s automobilovým neštěstím, které se přihodilo Vaší matce. Musíme Vás zavést do policejní centrály.”

Na policii se Honza dověděl, že do matky, která byla ve městě nakupovat, narazilo auto, které dostalo při brždění na olejové skvrně smyk. Matka je mrtva, řidič po převrácení auta utrpěl vnitřní zranění a zemřel při převozu do nemocníce. Zahraniční firma, jíž auto patřilo, dává Honzovi jako jedinému pozůstalému odškodné - celý milión korun. Na ten mu předali policisté šek.

Když Honza zanechal šek v bance, aby mu poslali peníze, šel domů. Bloudil po bytě jako bez duše. Nedovedl si představit, že už maminku neuvidí. Uvědomil si, v čem udělal chybu. Měl si přát milion korun, ale měl říci, že ne za situace, kdy by měl ztratit vlastní matku! Rychle otevřel kouzelný diář. Stiskl ON a po zobrazení slova PASSWORD, zadal heslo. “Dobrý den. Řekněte Vaše druhé přání Jene!” ozvalo se z diáře. “Nechci, milión! Chci, aby maminka byla tady opět se mnou!” řekl Honza nahlas. Než stačil zavřít diář, zazvonil telefon. “Váš šek, který jste nám zadal k proplacení, není bohužel krytý. Na vystavující firmu byl vyhlášen právě konkurz. Je nám to velmi líto, že Vás musíme zklamat, ale peníze Vám nemůžeme vyplatit.” sdělovala mu úřednice z banky. Honza položil sluchátko. Když se otočil, div neomdlel úlekem. Před ním nebo přesněji s ním či kolem něho bylo něco, co nedovedl přesně běžnými slovy popsat. Byl to duch jeho matky, substance jeho matky, fluidum jeho matky? Či co přesně? Měl z toho ale strach! Ano, byla zde s ním! Ale on přece myslel, aby se do bytu vrátila jeho maminka! Taková, jakou ji viděl, než odcházel ráno z domu, živá, zdravá, z masa a kostí. Ano! Zřejmě tak to měl říci i do toho diáře! Ale co teď?!

Vzpomněl si na třetí přání!. Když ho vyslovil, zmizelo všechno to podivné okolo něho. Honza zůstal sám v bytě. Z diáře k němu dolehl hlas z reproduktoru: “Vyčerpal jste, milý Jene, všechna tři přání. Od této chvíle funguje toto zařízení jako běžný elektronický diář. Můžete využít následujících automatických funkcí....!” Honza raději stiskl tlačítko OFF a zavřel diář.

Zůstal sám a sám v bytě. Sedl si na pohovku a přemýšlel.

Teprve teď mu došlo, co myslel tvůrce kouzelného diáře těmi slovy - “andyzajeibl sajd efekts”. Vždyť ten děda inženýrovi nerozuměl, protože neuměl anglicky. Myslel si, že je to nějaké kouzelné zaříkávadlo, ale přesně si ten výraz zapamatoval. Honza si připomněl svoje nepatrné znalosti angličtiny ze školy a uvědomil si český význam slov “undesireable side effects” - nežádoucí vedlejší účinky. Potíž s kouzelnými a zřejmě i s umělými kybernetickými bytostmi je v tom, že ony myslí doslova, velmi přímočaře a nezabývají se možnými různorodými souvislostmi, nevyslovenými požadavky, které si člověk domýšlí mimoděk, protože je chápe jako “že se to rozumí samo sebou”.

Náhoda! Štěstí! Zázrak!

To všechno je kouzelné, ale tím i slepé ke skutečným lidským potřebám!

Vyjasnil se mu smysl věty, kterou učitel chemie jednou opakoval po významném francouzském chemikovi L. Pasteurovi: “Náhoda přeje jen duchům připraveným!”. On však nepřipraven, spoléhal slepě jen na štěstí a náhodu. Odmítal vzít život do svých rukou a pohrdal nabídkami na práci, kterou mu nabízeli.

Kouzelné bytosti ho zklamaly. Ale poskytly mu lekci poznání, že spoléhat se člověk má jen sám na sebe. Ne na kouzla, ať jsou nadpřirozená nebo umělá.

Šel si do sklepa najít svoje zednické nářadí.

A tak se stal z hloupého Honzy moudrý Honza.